Používáním tohoto webu souhlasíte s využíváním cookies na těchto stránkách. Více informací ZDE. Rozumím

tel: +420 724 583 768

mail: Gabrielka333@seznam.cz

VZPOMÍNKA NA KAMARÁDA

Snad to byla jen zkouška a vše už je to za námi…

Měsíc květen byl pro nás i pro pejsky z našeho útulku tím nej. Přijali jsme nejmíň psů. Do nových domovů odešlo nejvíc psů. Odešli i ti, kteří čekali nejdelší dobu, Mája se Sargonem. Měli jsme taky nejhorší dny strávené s marody.
Štěně Kubík byl několik dní hospitalizován na klinice a následně byl léčen v domácí péči u mě doma. Byl natolik začervený, že si s tím jeho tělíčko nemohlo poradit a chudinka nám onemocněl. Nikdy jsme neměla maroda s takovými příznaky a byla z toho strašně na nervy, protože zhubl a koukat se na psa, když se trápí a něco ho bolí je pro každého utrpení. Když se Kubík konečně uzdravil a šel do nového domova, všechno to na mě padlo. Vůbec mi nebylo dobře, potřebovala jsem se pořádně vyspat a strašně mě bolel žaludek. Kolega Zdenda se nabídl, že útulek za mě udělá, ať si trochu oddychnu a jdu se vyležet. Tak jsem tedy nechala útulek v jeho rukách a šla odpočívat.

V úterý 14. května jsem šla na veterinu zaplatit účet za léčbu Kubíka. Doktor mi hned po pozdravu říká: „A s tím druhým pejskem to nevypadá dobře.“
Nejdřív jsem si myslela, že je to asi nějaký hloupý vtip. Vzal mě tedy do lůžkové části a tam ležel černo-hnědý pejsek. A já tvrdila, že ten náš není. Nepoznala jsem ho. Až asistentka Eliška mi řekla, že je to náš milovaný Fráj.
Byl strašně oteklý a já tu jeho nádhernou hlavičku vůbec nepoznala. Měl vyholený a zavázaný krk. Z pusinky mu tekla krev. Nemohla jsem se na to dívat a raději odešla se slzami v očích.

Eliška ani Zdeněk mi nechtěli říct, co se stalo, protože věděli, že jsem trošku hysterická a hned bych začala šílet. Tak veškerý strach vzali na sebe. V pondělí našel Zdeněk Fráje ve výběhu celého od krve. Už tam byl hrozně oteklý. Na veterině mu vyholili krk a zjistili, že má na levé straně krku malý vpich.
Nemohli jsme dělat nic jiného, než čekat, až splaskne otok a udělá se Frájíkovi vyšetření jícnu. Jestli mu cosi nepropíchlo i průdušnici a jícen. Teď vám hlavou probíhá, co se asi mohlo stát? Že by to udělal Fous? Že by chtěl utéct a píchl se o drát z plotu? Že by tam někdo vlezl a něco mu do krku píchl? Napadá vás spousta odpovědí, ale je strašně těžké na někoho ukázat!
Ve čtvrtek ráno jsem přinesla Frájíkovi naposledy ukázat Kubíčka, než odjel domů. Když ho viděl, dokonce se sám postavil a chtěl k nám do náručí. Vrtěl ocáskem a mě spadl obrovský balvan ze srdce, protože když se musíte jen koukat a nemůžete nic dělat, to je zkrátka bezmoc! A ta bezmoc je strašná!
Večer se jeho stav trošku zhoršil a zavolali mi z veteriny, abych si pro něj v pátek ráno zajela a odvezla ho na kliniku v Plzni, kde by mu udělali vyšetření jícnu a té průdušnice. Všechno jsem si domluvila, volno v práci vyřídila, kamarádku s sebou měla. Celou noc jsem nespala, prostě jsem měla tak strašný strach. Bála jsem se, že mi řeknou to nejhorší.
Cesty do Plzně se Frájík nedočkal. 17. května odešel Za Duhový most.

A teď tam sedíte v té čekárně, držíte ho za pacičku a vzpomínáte. Kdo teď bude Míšovo nejlepší kamarád? Kdo to Míšovi řekne? Kdo ho utiší, protože všichni jsme to potřebovali, protože to nikdo nečekal. Za Duhový most patří stará zvířata a né mladý, zdravý krásný pes se zlatým srdíčkem. Každý věřil v lepší osud.
I když to stále strašně bolí, musím se smát vždy, když si vzpomenu, že měl Frájík svoje vlastní klíče od útulku. Protože nám záhadným způsobem utíkal a nikdo nevíme kudy. Prostě se vždy prošel a zase vrátil. A stejně jak záhadným způsobem odcházel z útulku, stejně tak záhadným způsobem odešel od nás navždy. Byl to prostě Fráj, náš krásný Frajer.