Používáním tohoto webu souhlasíte s využíváním cookies na těchto stránkách. Více informací ZDE. Rozumím

Míša

Dobrovolnice Psího útulku U Šmudliny Michaela Blumová:

Útulek mi dal pocit, že někam patřím a že dělám něco, co má smysl.

Často si nás lidé spojují, jako bychom byly sestry. Trochu Míšu do své rodiny zapojuji a mám pocit, jakoby měla uvnitř trochu mě samotné. Zkrátka Míšu vnímám jako své mladší já. A doufám, že toho spolu ještě hodně zažijeme. Tak trochu doufám, že jí to těší a když už jsme u toho těšení se, dovolte, abych vám představila naší Míšu, o které říkám: Míša, ta je nová. A ona je s námi už půl existence.

 


 

1) Jak jsi se dostala k práci v útulku? A jak už jsi v útulku dlouho? 

To bylo tak - jednoho dne (26.7.2015) jsem na internetu uviděla příspěvek na FB Šmudliny, že hledají fotografa. Gábinu jsem tehdy neznala, jen jsem věděla, že ráda fotím a mám ráda psy. Asi nemusím zmiňovat, jak první fotky vypadaly, když mi vypustili pejsky do výběhu – nemluvě o mojí nervozitě. Hrůza děs. Ale Gábi má pro lidi pochopení, a tak to se mnou nevzdala. V září téhož roku mi bylo nabídnuto se začlenit do týmu víc a začala jsem brát dvakrát v týdnu služby. Moje radost byla obrovská. A tak se stalo, že to s nimi táhnu už pátou zimu.

 

2) Jaká je tvá úloha, náplň práce?

Jednou či dvakrát v týdnu beru odpolední služby. Občas si švihnu i karanténu, když je potřeba. Mým velkým koníčkem je focení pejsků na inzerci a do kalendářů. Nově se starám o webové stránky útulku.

 

3) Máš nějakého oblíbence? Čím tě učaroval? 

Samozřejmě naše stálice, ke kterým si člověk alespoň stihne vytvořit vztah. Lásek, které útulkem jen prošly, je spousty – co si vybavuju, mou první větší láskou byl pejsek Nelo. Měla jsem moc ráda ovčačku Ginu, která byla velmi milá. Často si vzpomenu na pejska Kika, který měl první fotky, na které jsem byla tehdy opravdu pyšná. Možná to mám trochu jinak, ale na pejsky vzpomínám spíše skrze fotky, co jsme spolu pořídili. Podobně to bylo i se sněhobílou Biancou a rotvajlerem Badym. Další v pořadí je medvědice Brownie, která měla krásné fotky v zapadajícím slunci a byl to první pejsek, kterému jsem mohla dát jméno. Apollo mi pro změnu chtěl mermomocí foťák olíbat. Ačkoli se člověk snaží myslet jen na to hezké a pozitivní, i to smutné k naší práci patří. Tím chci připomenout čubinku Káču. Když jsem pak přišla na službu a uprostřed jejího kotce stála osamocená, vyhořelá svíčka… Asi si ty pocity dovedete představit. Celkově je těch lásek ale tolik…seznam je moc dlouhý a mohla bych psát do aleluja.

 

4) Sama máš nějakého psa? A jiný zvěřinec? 

Máme odtud osvojené dva pejsky – jezevčíka BooBooa a kříženku June. BooBoo, naše princátko, bydlí u rodičů společně s vipetkou Májou a španělem galgem Plomem. Juny bydlí se mnou. To jsou mé dvě největší útulkové lásky z předchozí otázky. Ještě mám pět kamarádek rybek a na konci ledna do naší bandy přibyl ježeček František.

 

5) Co děláš ve volném čase, když nejsi zrovna v útulku?

Jsem buď ve škole v Praze, nebo někde lítám s pejskama. Sem tam se vydáme na společné venčení s kolegou Zdeňkem, ale jelikož už teď jen nevenčí, ale hlavně běhá, tak nám občas nezbyde nic jiného, než se vydat s ním. Po babičce a mamce jsem knihomol, takže když zrovna nemusím číst skripta, nepohrdnu pěknou beletrií. Vyrostla jsem na seriálu Přátelé, který mě provázel každou nemocí, kdy jsem musela ležet. Zůstal mým nejoblíbenějším do dnes a ráda pár dílů zkouknu, když je čas.

 

6) Máš nějakou psí osobnost v paměti a srdci? Nějaký psí osud, jehož jsi byla důležitou součástí?

Rozhodně Nela s Nelčaty. To byl pro mě velký zlom. Černého se Srdíčkem mám hluboko, hluboko v srdci a zatím není den, co bych si na ně nevzpomněla.

 

7) Je něco co bys chtěla v útulku změnit?

Myslím, že je skvělé, že se stále někam posouváme. Pořád naše zázemí pro nás a naše svěřence vylepšujeme. Takže změn už máme za sebou spoustu a další spousta nás teprve čeká. Vše má svůj čas.

 

8) Co ti vlastně útulek dává? A co bere? 

Útulek mi toho dal a stále dává hodně. Dal mi pocit, že někam patřím a že dělám něco, co má smysl. Narazila jsem na spoustu lidí a můžu říct, že jsem si tam našla i pár skvělých přátel. Ať už těch dvounohých, tak čtyřnohých, za které nepřestávám být vděčná. Jsou to i zkušenosti, ať s psíky, tak i s lidmi. Jednání s veřejností je na službách na denním pořádku. To je asi to, co mi útulek bere: energii. Energii v tom smyslu, že když je hodně návštěv, tak pak přijdu domů a nejsem schopná s nikým mluvit. Jen sedím a čučím, jak jsem psychicky vyčerpaná, vymluvená. Komunikace s lidmi tedy není mou nejsilnější stránkou. Opravdu si dokážu užít službu, kdy je ošklivě a nikdo nepřijde (což bývalo spíš dřív v pracovních dnech) – útulek se pro mě dostane do úplně jiné atmosféry, a to je to, co na tom doopravdy miluju. Mnohdy pro mě není nejlehčí se v neděli po obídku zvednout a jet do útulku. Zvlášť když vím, že mě čeká náročný týden. Pak tam ale přijedu a vidím ty chlupáče a vše je zapomenuto.

 

9) Je něco, co ti na práci v útulku vyloženě vadí? 

Přímo mi nic nevadí. Naopak při manuální práci člověk krásně vypne. Občas mi ale vadí utkvělé představy některých lidí, kteří o chodu útulku moc nevědí, ale rádi své názory prezentují.