Používáním tohoto webu souhlasíte s využíváním cookies na těchto stránkách. Více informací ZDE. Rozumím

Gábi - šéfová

Vedoucí Psího útulku U Šmudliny Tachov Gabriela Jägerová:

Rozhodnutí vést útulek nelituju. Věřím, že když něco děláte opravdu upřímně a s láskou, tak vám to osud, vyšší moc, vesmír.. vrací zpět.

S Gábi se známe přes sociální sítě – hledala do týmu někoho, kdo by pomáhal s grafikou a tak jsme se my dvě potkaly teprve před časem. Gábi věnuje vedení útulku u Šmudliny hodně energie, dává do práce celé své srdce. Proto jsem se nabídla, že s ní takto na dálku povedu rozhovor, abychom Gábi mohli více poznat. Její oddanost a odhodlanost pomoci zvířátkům (nejen pejskům a kočičkám) vás během rozhovoru překvapí. Velmi si vážím práce Gábi i všech pečovatelů v útulku a věřím, že se vám i tento rozhovor s „šéfovou“ bude líbit.

 


 

1. Gábi, na Facebooku jsem narazila na Youtube video, které je uvedeno slovy: “Jedna malá holka psala maturitní práci o tom, jak chce mít útulek pro psy. A stačilo tak málo...stačilo si správně přát.” Z videa samotného čiší pozitivní energie a pohoda. Každý by si mohl maličko myslet, že vést útulek je práce prosluněná pozitivní energií a že je to hlavně o hře a mazlení s pejsky. Myslím, že realita je úplně jiná. Mohla bys nám popsat proč jsi se rozhodla svoji profesi změnit a vrhnout se provoz útulku? A jak to teď zpětně hodnotíš? Byl to tehdy dobrý nápad?

 Děkuji za tuto otázku. Vystudovala jsem ochranu přírody a životního prostředí. Po praxi v tachovském útulku jsem tu začala pomáhat i jako jediný dobrovolník. Nakonec jsem dostala nabídku útulek převzít. Byl to ten nejlepší nápad a rozhodnutí, který jsem za třicet let udělala. A je to už jedenáct let. Nikdy v životě bych se svého snu nevzdala a věřím, že když ho děláte opravdu upřímně a s láskou, tak vám to osud, vyšší moc, vesmír.. vrací zpět.

 

2.  Nepochybuji, že máš doma také adoptovaná zvířátka. Kdybych byla na tvém místě, nebylo by u nás doma k hnutí, určitě bych měla velké přání si všechny útulkáče vzít domů...Jak to máte u vás doma? Jak to řešíš sama v sobě? Stává se ti i po letech vedení útulku, že vidíš nějakého pejska a říkáš si, že ten by měl být jen a jen tvůj? Dá se proti tomu bránit?

 Víš, Leni, ono se to postupem let dost změnilo. Když jsem si převzala útulek, všechny fenky měly štěňata. Měla jsem hodně starých pejsků. Hodně takových „tuctových vořechů“ a neměla jsem žádnou možnost dát světu vědět, že mám naprosto skvělé pejsky a štěňátka, o které se lidi perou. Pak mi kamarád David Jíleček daroval krásný stříbrný digitál. Jenže jsem neměla peníze na baterky. Klasické se po třech cvaknutí vybily a na dobíjecí jsem opravdu peníze neměla. Nafotit psy a zainzerovat je tedy bylo i na několik měsíců dlouhá cesta. Takže s těmito psy jsem měla neuvěřitelně blízký vztah a jejich odchod byl moc těžký. Probrečela jsem vždy několik nocí a dní. Teď už je to jiné – už kvůli systému, který máme. Díky kvalitní inzerci, kterou jsem zkrátka první roky nezvládala, tak se u nás pejskové zdrží jen pár týdnů a jdou domů. Brečela jsem s odchodem Nelčátek, protože se mi rodila do dlaní a vítala jsem je na svět. To bylo opravdu těžké. Bránit se lásce ke psům asi tak úplně nejde. Proto pak nastává ta fáze plakání. 

 

3.  Slyšela jsem, že ve tvém životě hrají roli důležitou roli i slepičky - prozradíš nám více?

 No, celkově jsem takový blázen. Tahám mrtvá, přejetá těla zvířat ze silnice. Zachraňuju kočky na vsích. Mám hodně blízko k ornitologii. Ale v životě mě nenapadlo, že budu mít tak moc blízko ke slepicím. Moje mamka pracovala v drůbežárně několik let. U pásu skládala vajíčka do plat. Pak ji poslali na takzvané vyskladňování slepic. A ten den řekla:  „Dost!“ Byla zvyklá zabíjet králíky, škubat slepice, být přítomna u zabijačky – protože jako dítě z vesnice – to tak prostě měla naučené. Jenže tohle byl zlom i v mém životě. Dovezla domů deset slepiček z velkochovu a tak to začalo. Jednou v létě jsem je pozorovala při pití kávičky a žasla nad tím, jak jsou neuvěřitelně chytré a poznala jsem kdo má v hejnu jaké místo. A pak jsme si pořídili kohouta. Pane jó. Neustále ho fotím a někam posílám, protože takového krasavce dle mého názoru nikdo nemá. Měli jsme kuřátka z líhně, protože jsme chtěli alespoň jednoho kohoutka jako je táta. No komedie a cirkus kolem toho. Jsme s mojí mamkou jak dvě čarodějnice, co neustále hlídají, jestli dost papají. Zda mají dost zábavy. Dalším bodem do mého snu jsem si zapsala chov „klecovek“ a následné adopce do nových rodin. Zatím se mi daří. Umístila jsem kohouta Valentýna a křivonohého kohouta Pinďu do nových rodin.

 

4.  V rozhovorech o tobě ostatní mluví jako o šéfové. Cítíš se být šéfovou? Jak moc náročné je vést tým lidí, kteří se o chlupáče starají každý den? Můžeš nám říct např. jak vedení takového týmu probíhá? Jak se vlastně takový útulek řídí? Dá se to přirovnat např. k řízení firmy nebo je to úplně jiné?

 Jo, šéfová – to se mi moc líbí. Jsem malá, měřím 151 cm, vážím 50 kg a vzteklá jsem jak sedm trpaslíků dohromady. Ale šéfová mi říkají mí přátelé z legrace. Začal s tím Vláďa Kovařík, který u nás pomáhal mnoho let a za to mu moc děkuji. Vždycky o mě říkal: „Naše šéfová, to je pes!“ a nějak se to chytlo. Byla to však nadsázka. Tedy doufám. Neumím být na své kolegy a přátelé přísná nebo někoho z nich dirigovat. Život je učení a z malé, tiché holky se stala ženská, co si jde nekompromisně za svým a už se nebojím říct svůj názor – i kdyby to mělo být lidem o mnoho výše postaveným, než jsem já. Na nic kolem vedení útulku se nedá připravit. Zkrátka se musím vyrovnat s tím, co mi osud naservíruje.

 

5.    Předchozí rozhovory byly s pečovateli a pečovatelkami, kteří dobrovolničí U Šmudliny. Mohli jsme si přečíst jejich motivace a přání, která je dovedla až k vám do útulku. Můžeš nám říct, čím vším musí každý z nových zájemců, kteří se chtějí stát pečovatelem a dobrovolníkem projít? Máte např. nějaký “pohovor” nebo formulář s otázkami? Nebo vybíráš dobrovolníky spíš srdcem?

 Ono je to tak, že když vidím někoho, kdo k nám chodí pravidelně, pomáhá a přijde v dny, kdy prší nebo jsou Vánoce, jsou neodbytní a je na nich vidět, že to dělají ze srdce – to je můj pohovor. Zmíním naší bývalou kolegyni Janu Langovou. Ta chodila venčit psy odpoledne. Pak se přistavila karanténa a my ještě neměli zajetý systém na péči o psy a lítala jsem tam jako splašená několikrát denně a ona se mi nabídla, že by to zkusila, ať si odpočinu. Byla s námi spoustu let a já jsem jí za to vděčná. Dělala úžasnou práci. A nejen Jani, ale spoustu dalších lidiček, kteří útulkem prošli a teď pomáhají jinde – jako Dana, Iva, Lucka s Ivet, Šárka, Katka, Vláďa, Tomáš, Soňa, Miruška, Eliška, Jitka, Eva, Baruška, Peťulka, Honza a mnoho dalších.

 

6.   Vést útulek určitě neznamená “jen” shánět finance, zajistit denní provoz nebo odvézt pejsky na veterinu a postarat se o ně. V době sociálních sítí je to i o denní prezentaci útulku a chlupáčů na sociálních sítích. To vyžaduje nejen čas a energii, ale taky um - např. promyslet příspěvek, nafotit fotky pejskům nebo odpovídat na dotazy a komentáře. Z předchozích rozhovorů už víme, kdo se sociálními sítěmi pomáhá (není to jen o jednom člověku). U složitějších nebo emotivnějších případů vznikají od lidí rychlé soudy a odsuzující komentáře, není to jen a jen o pozitivní podpoře. Vzpomínám si třeba na případ skoro slepého pejska nebo jiného pejska téměř umrznutého v zimě u potoka - to jsou případy, které budí pozitivní i negativní emoce.

Jak se osobně vyrovnáváš s tím, že např. někdo z lidí mluví o případu negativně nebo jednoduše nečte a nechápe správně kontext případu a pak se vyjadřuje hanlivě buď směrem k útulku nebo i často k vašim osobám? Je to jistý tlak, dá se s tím dnes vůbec nějak rozumně vyrovnat? Dá se takovou reakce na tvou osobu odosobnit?

 Jsem opravdu hodně časově vytížená a nestíhám sledovat komentáře u příspěvků. Někdy vidíte, že odepíšu. Ale ve většině ne. Mám ale skvělé holky, které situaci znají a snaží se to fanouškům nebo návštěvníkům vysvětlit. Jsem za to moc ráda, protože když člověk neodpovídá na dotazy nebo něco nechápe a chce vysvětlit – to je zkrátka problém. Nejsem ale schopná do svého života ještě vtěsnat komentování – to opravdu nestíhám a leckdy se mi ani nechce. Protože je to práce s lidmi – a snad mi odpustíte – ale práce s lidmi je to nejtěžší co na mém v životě u Šmudliny je.

 

7.   Co vztahy s úředníky a úřady? Jak se vám s nimi daří mluvit? Myslíš, že vám spíše pomáhají nebo se snažíte si vzájemně porozumět nebo je to těžká dřina? Tohle možná často jako sledovatelé na sociálních sítích vůbec nevidíme. Nicméně se to určitě nedá odpárat a bez podpory úřadů a lokálních veřejných institucí byste nemohli fungovat. Jak moc je tohle pro vás pracné? 

 Nejčastěji jednám se zřizovatelem, kterým je město Tachov a nemůžu si stěžovat. Když potřebuji něco projednat nebo s něčím poradit, tak jsem vždy vítána. Nově budeme spolupracovat s Plzeňským krajem, kvůli dotaci na čipování nově přijatých psů. Ta úředničina je pro mě však tak složitá a nesmyslná, že jsem se o příspěvek pokoušela už dvakrát a vždy jsem to vzdala – takže jsem teď více připravená a spoléhám na pomoc naší Hanči.

 

8.  Tato otázka je asi nejvíce očekávatelná. Jak přesně posuzujete adepta/adeptku na adopci? Co všechno od lidí čekáte, že vám sdělí? Kontrolujete nějak zpětně adopce, jestli se zvířátkům daří nebo zda adoptivní rodina nechala pejska kastrovat, pokud např. adoptují štěňátka?

 No, prověřování né úplně každý zájemce skousne. Setkávám se i s tím, že mi místo odpovědí přijde sprostá odpověď a nepochopení. Zájemce směřuji na mail, protože pozorně poslouchat zájemce do telefonu v útulku nebo v mé práci zkrátka nejde. Takže zájemcům posílám otázky jako: Odkud jsou? Domek či byt? Zda mají děti? Jak staré? A podobně. Život je učení a tak se i nově ptám třeba na to, zda zájemci měli psa a jak jim umřel? Protože (teď se posaďte) Tři roky zpět, zájemce na schizofrenika Bena – velmi atraktivní pes pro svoji netradiční barvu, ale kousavý, špatně ovladatelný pes. Volal mi na něj zájemce, telefonovali jsme spolu asi dvě hodiny. Naprosto perfektní člověk, se kterým bych se i spřátelila. No a při osobní návštěvě v útulku, kdy mělo dojít k předání, se zmínil, že svého psa uškrtil, protože měl epileptický záchvat a že by nebyl schopen ho naložit do auta. No, po nepříjemném pakování chlapa z útulku jsme čelili vulgárním útokům chlápka na FB stránkách a umisťoval k nám videa svého nového psa. Pes měl na krku už první den elektrický obojek a v rukou takového psychopata to musela být síla. Tenkrát nás tituloval „Holubičky“. Protože kdyby blbost nadnášela, létaly bychom jako holubičky (kdo zná Dr. Štrosmajera z Nemocnice na kraji města, ten ví ). Takže to teď mezi holkama s nadsázkou zmiňujeme.

Po letech v útulku se nebojím lidem říct, že ne! Že nejsou vhodní. Myslím to však dobře. Jde mi o to, dopřát spokojený život jak pejskovi, tak lidem kteří uvažují o adopci. Je však na nich, jak se s odmítnutím smíří.

 

9.   Štěňátka jsou velké téma. Mně osobně zasáhl příběh pejsků, kterým jste říkali “lesní zvířátka”. Určitě si všichni vybaví i příběh Nelinky a jejích štěňátek, teď máte nově štěňátka z nevhodných podmínek od bezdomovců. Musím říct, že kdybych u těch případů byla osobně já, tak pláču dnem i nocí - zčásti dojetím a zčásti proto, že nechápu, jak se může někdo takto nepřátelsky zachovat k březí fence nebo malým štěňatům. Jaké emoce prochází vaším týmem? Vždy vystupujete jako profíci, ale stejně se dopředu dere otázka, jak se citově vyrovnáváte s takovými případy.

Tak ano, jsou chvíle a dny, kdy pláčeme jeden druhému na rameni a slibujeme, že to nebudeme nikde říkat. Stává se, že z některých případů nemůžeme spát. Nejen já, ale i mí kolegové. Vždy ale říkám, že „to hrozné prostě bylo“ a když k nám cestuje nový pejsek, říkám: „Tak tě vítám v novém světě, příteli!“ Všechno s nimi prožíváme, proto jsme tu pro ně. Co konkrétně mě více ničí, než příchod zbídačeného psa, je odchodu za Duhu. Když přijde týraný pes, tak to příchodem končí a pak už je jen líp. Nejhorší je rozhodnout u nemocného pejska, že je čas jít. S tím se nevyrovnám nikdy v životě.

 

10.   Co plány do budoucna? Co by sis přála v útulku změnit? Nebo co by bylo potřeba vylepšovat? 

Leni, mám obrovské plány. Veliké. Teď ještě nemohu nic prozradit, protože se něco plánuje a nechci to zakřiknout, ale slibuju, že do budoucna máknu – já sama za sebe – jistě máknou i mí přátelé. A určitě se u nás najde místo i pro ty moje nádherné, opelíchané, týrané slepičky.

 

11.  Kdybys měla kouzelný prsten Arabely a mohla vyslovit tři přání a ta se hned splnila? Která přání by to byla? 

První, co mě napadá je, aby Kato žil navždy. Pak bych si přála, aby všichni nově přijatí pejskové hned chápali, že být u nás je pohádka, že už bude jen a jen líp. No a poslední přání? To si nechám pro sebe. Protože v budoucnu vám o něm jistě dále povím.