Aktuálně
Nabídka našich pejsků
Podmínky převzetí
Jak se žije u Šmudliny
Příběhy z útulku
Jak nám můžete pomoci
Poděkování
Nalezli domov
Napsali nám
Galerie na rajčeti
Kniha návštěv
Kontakt
Pomáhají nám

Nadační fond pes v nouzi

PESWEB

PESWEB

thaiweb

www.stribro.cz
firma Pučálka s.r.o.
Svoboda zvířat
portál tachov.cz

Příběhy z útulku


ÓDA NA LÁSKU ŽIVOT NA VLÁSKU

Yetík, to je moje láska, moje síla, můj blázen, co je prostě svůj. Členové útulku to moc mezi mnou a Yetíkem nechápou, ale život mi ho dal a já ho prostě miluju. Kdo alespoň trošku zná našeho bílého blázínka ví, čím vším si ten chudák prošel.

Jednoho dne čekal tento pejsek na lesní cestě u Broumova. Nečekal tam na pána, co si šel nasbírat houby, nebo se jen tak projít do lesa. Přijelo auto, psa vyhodili a ten chudák tam čekal celý den a vyhlížel, kdy se jeho pán vrátí, aby ho mohl přivítat. Jak je snadné zradit psí srdce... Byl dobře živený a zdravý. Jenže jeho vzhled, ten byl odstrašující. Místo psa spíš připomínal ubohou ovečku. Měl neuvěřitelné dredy po celém těle. Nemohl si pořádně dojít ani na záchod. Proto přijela kadeřnice a osvobodila ho z chlupaté psí kazajky. Při stříhání čumáku mě pokousal. Nesnáší pohled na nůžky. Od té doby byl nedůvěřivý a nesnášel nás. Zuřil a nechtěl jít ani na vycházku. Zavrhli jsme, že by si ho někdo někdy mohl vzít. Jeho agrese byla zrádná.

V říjnu 2012 onemocněl Yetík zákeřnou parvovirózou, kterou naštěstí přežil. Ale měl to opravdu jenom o fous. Seděla jsem na veterinární klinice na zemi, on ležel na dece a kapala mu infuze. Kýval se ze strany na stranu, z očiček mu tekl hnis a kňučel strašně hlubokým a zoufalým tónem. Když se přišel veterinář podívat, jestli nám to dobře kape, naznačila jsem mu, jestli je tohle normální a jestli to má vůbec smysl. Smysl prodlužovat to strašné trápení. Vzala jsem si ho k sobě domů. Péče, hlazení, důvěra a láska mu možná v léčení pomohla. Hlavně v léčení jeho duše. Yetík se začal po několika dnech uzdravovat.

Byl večer a měla jsem mu napojit další infuzi, ve které měl léky. No a všimla jsem si, že má na bradě dredík, zašla jsem si pro nůžky a chtěla mu dred odstříhnout. Jak nůžky udělaly šmik, okamžitě se mu udělalo dobře a dostal šílený záchvat zuřivosti. Šel pomalu jako šelma a zahnal mého přítele a mě se svým psem v náručí do kouta. Přítel sáhl po dece, která ležela na gauči a hodil ji na Yetiho. Poslal mě pryč a Yeti dostal za vyučenou. Chápala jsem, že jinak to nejde, ale na druhou stránku, neumím psa potrestat, takže to bylo pro moji osobu neuvěřitelně těžké.

Zdravý jako rybička a Yetíka jsme museli vrátit do útulku, protože by se s Figoušem doma pozabíjeli. Bylo to pro mě strašně těžké. Takže jsem dopoledne vodila Figouše do útulku, tam jsem ho nechávala a než jsem si doma poklidila a uvařila, Yetík mi dělal společnost.

Jednoho dne se stala další pohroma a Yetík měl zase život na vlásku.

Jelikož byl po letním sestřihu a nemohl do mrazu, bydlel v kanceláři, kde si hezky prděl pod dečku v teplíčku. Vždy, než jsem útulek uklidila a v buňce mu to vytřela a vyvětrala, tak jsem ho zavírala do prázdného kotce. Ten můj bílý blboun vždycky provokoval Badyho. Křížence velkého a podobnému berňákovi. Ti dva byli jako voda a oheň. Ten den, Yetík doplatil na svoje provokace. Vypustila jsem Badyho, že mu vyčistím kotec a on vyběhl k Yetimu a provokovali se přes mříže. V tom se Badymu podařilo Yetiho kousnout. Chytil ho a škubal a najednou se stalo něco, co do teď nedokážu pochopit. Bady Yetiho za čumák protáhl otvorem v armatuře o velikosti deseti centimetrů, až po lopatky. Jak tam bezvládně visel, trhal ho v záchvatu zuřivosti. Strašně jsem křičela a volala o pomoc. Držela jsem Badymu čelisti silou, aby už ho netrhal. Podařilo se mi mu hubu otevřít a odkopnout ho, ale on se mi vysmekl a po bezvládném krvavém tělíčku šel znovu. Chytil Yetiho za tvář a jak škubnul, svalovina zapracovala a Yetimu vylezly oči. Nechala jsem je, byla jsem bezmocná mu pomoci. Utíkala jsem pro vodu. Vteřiny, než se konev napustila, byly nekonečné!

Ledovou vodou jsem Badyho polila, a jak se vody nadýchal, začal kašlat. Vzala jsem ho do náručí a hodila s ním do jeho kotce.Pohled na to tělíčko, protažené malou dírou, byl hororem. Držela jsem mu hlavičku a z pusy mu kapala krev. Šla jsem se zavřít do kanceláře a strašně jsem křičela do prázdna, strašně moc, protože to pro mě byla vražda! Vražda nejlepšího přítele.

Volala jsem doktorce, že nevím, jestli je mrtvý, ale jestli ne, ať ho příjde okamžitě utratit, hlavně ať se netrápí. Přesto, že doktorka měla volno, okamžitě sedla do auta a jela. Minuty byly nekonečné a já ho nechtěla vidět. V tom pískaly brzdy, někdo přijel.Šla jsem toho chudáčka ubožáčka ukázat doktorce, ale on už skrz mříže nevisel. Byl živý a z posledních sil se dokázal z mříží dostat. Doktorka mě uklidnila, vzaly jsme vodu a ručníky a psa, celého od krve, jsme otřely, aby bylo vidět, kde všude má kousance. Ač to vypadalo jako jatka, dopadl opravdu moc dobře. A zase jsem tam seděla na zemi, Yetík se kýval ze strany na stranu a já se ptala, jestli to má smysl ho takhle trápit. Měl spoustu kousanců, ale nic na šití nebo tedy nedejbože na utracení. Zase mi ukázal, že to smysl má, že se Yeťík jen tak nevzdává. Zlobí zlobí zlobí… ale co? Který dítě nezlobí.

A když chodíme k Frájovi a Bublině na hrobeček, nikdy tam nejdu smutná, protože mě Yeti celou cestu po poli kouše, sundavá mi boty, já pak za ním běžím obutá neobutá. Hulákám, ať příjde, tak on mě poslechne, ale botu nechá v dáli. Je to prostě můj tydýtek, moje láska, má součást!



  
         PROČ TĚ ANDĚLÉ ZAVOLALI K SOBĚ?


Městská policie přivezla do útulku kouzelnou čtyřnohou holčičku. Jelikož byla hysterická a všeho se bála, zalezla za boudu a ječela a ječela. Museli jsme se jí všichni smát. Zdenda byl zvědavý, a tak si vlezl do kotce a ta malá čurina se k němu hned přilísala a najednou se nebála. Když jsem k ní přišla já, zase se schovala. Přitom jsem se tak moc chtěla pomazlit! Ona byla tak sladká. Hned jak jsem jí viděla, řekla jsem si, že jí musím dát jméno Bublina. To k ní zkrátka sedlo.

Zdenda nechtěl poslouchat mé remcání, hned vzal foťák a šel Bublíska nafotit. Byla jsem si na sto procent jistá, že se rychle udá. Takoví krasavci se nikdy v útulku neohřejí.
Zdenda to vzdal, to zkrátka nešlo. Ta uječená Viktorka měla na všech fotkách vidět jen ty dva přední zuby, jak tu tlamičku nezavřela.
Po pár dnech se uklidnila, s ostatními psíky se skamarádila a už pobyt v útulku snášela líp.
Ve čtvrtek 6. června jsem přijela do útulku a Bublina stála v rohu. Byla celá poblinkaná a vůbec ji nezajímalo, že někdo přijel. Všechno jsem zpět zamkla a naložila ji do auta.
Strašně zvracela, neměla horečku a trošku měla průjem. Na veterině udělali rychlý závěr, že je to parvoviróza, napíchali ji kombinaci léků a poslali nás domů.

Celý večer, celou noc, celý ráno, neustále a furt pochodovala z ložnice do obyváku a zpět. Už nemohla, tak se opřela hlavou do rohu a usínala. Nevydržela ležet. Nebránila jsem jí v ničem. Když se jí chtělo chodit, tak ať si chodila. Tak jí to vyhovovalo a já nevěděla, co se jí děje v tom malinkatým tělíčku.
Ráno jsme přijeli na veterinu. Bublinu jsem jim tam nechala a trvala na tom, aby se jí podívali do žaludku, že něco určitě spolkla. Zvratky ani průjem se vůbec nepodobali parvoviróznímu onemocnění. Odpoledne se mi moje slova potvrdila. Eliška mi volala a ptala se mě, jestli mohla spolknout molitan. Na snímku byla vidět jakási mřížka. Přestože viděli, že v žaludku něco je, operovali ji až další den ráno. Večer Eliška volala, že jí je špatně, ale to že je klasický stav po operaci.
V sobotu jsem volala na kliniku a paní doktorka se divila, na jakou Bublinu volám, že tam žádného pacienta nemají. Položila jsem jí telefon a okamžitě přijela na kliniku. To čekání bylo strašný. Když mě doktor viděl v čekárně, hledal slova. Vlastně mi to ani neřekl. Jen se mě zeptal: „Vezmete si ji domů?“

Bublina snědla kus molitanu a začalo ji být moc špatně. Operaci zvládla, ale měla strašně málo sil, aby se z toho vzpamatovala. V sobotu 8. června odešla za Duhový most. Moc nás to všechny bolí. Byla to krásná, mladá, zdravá holčička. Náš vysněný měkký pes. S pacičkama jako medvídě. S hláskem jako píšťala. A mazlivou povahou, kterou nemá kdejaký pes. Tak doufám, že se s Frájíkem drží za ruce a dává na ni pozor.





                   
                   VZPOMÍNKA NA KAMARÁDA

Snad to byla jen zkouška a vše už je to za námi…

Měsíc květen byl pro nás i pro pejsky z našeho útulku tím nej. Přijali jsme nejmíň psů. Do nových domovů odešlo nejvíc psů. Odešli i ti, kteří čekali nejdelší dobu, Mája se Sargonem. Měli jsme taky nejhorší dny strávené s marody.
Štěně Kubík byl několik dní hospitalizován na klinice a následně byl léčen v domácí péči u mě doma. Byl natolik začervený, že si s tím jeho tělíčko nemohlo poradit a chudinka nám onemocněl. Nikdy jsme neměla maroda s takovými příznaky a byla z toho strašně na nervy, protože zhubl a koukat se na psa, když se trápí a něco ho bolí je pro každého utrpení. Když se Kubík konečně uzdravil a šel do nového domova, všechno to na mě padlo. Vůbec mi nebylo dobře, potřebovala jsem se pořádně vyspat a strašně mě bolel žaludek. Kolega Zdenda se nabídl, že útulek za mě udělá, ať si trochu oddychnu a jdu se vyležet. Tak jsem tedy nechala útulek v jeho rukách a šla odpočívat.

V úterý 14. května jsem šla na veterinu zaplatit účet za léčbu Kubíka. Doktor mi hned po pozdravu říká: „A s tím druhým pejskem to nevypadá dobře.“
Nejdřív jsem si myslela, že je to asi nějaký hloupý vtip. Vzal mě tedy do lůžkové části a tam ležel černo-hnědý pejsek. A já tvrdila, že ten náš není. Nepoznala jsem ho. Až asistentka Eliška mi řekla, že je to náš milovaný Fráj.
Byl strašně oteklý a já tu jeho nádhernou hlavičku vůbec nepoznala. Měl vyholený a zavázaný krk. Z pusinky mu tekla krev. Nemohla jsem se na to dívat a raději odešla se slzami v očích.

Eliška ani Zdeněk mi nechtěli říct, co se stalo, protože věděli, že jsem trošku hysterická a hned bych začala šílet. Tak veškerý strach vzali na sebe. V pondělí našel Zdeněk Fráje ve výběhu celého od krve. Už tam byl hrozně oteklý. Na veterině mu vyholili krk a zjistili, že má na levé straně krku malý vpich.
Nemohli jsme dělat nic jiného, než čekat, až splaskne otok a udělá se Frájíkovi vyšetření jícnu. Jestli mu cosi nepropíchlo i průdušnici a jícen. Teď vám hlavou probíhá, co se asi mohlo stát? Že by to udělal Fous? Že by chtěl utéct a píchl se o drát z plotu? Že by tam někdo vlezl a něco mu do krku píchl? Napadá vás spousta odpovědí, ale je strašně těžké na někoho ukázat!
Ve čtvrtek ráno jsem přinesla Frájíkovi naposledy ukázat Kubíčka, než odjel domů. Když ho viděl, dokonce se sám postavil a chtěl k nám do náručí. Vrtěl ocáskem a mě spadl obrovský balvan ze srdce, protože když se musíte jen koukat a nemůžete nic dělat, to je zkrátka bezmoc! A ta bezmoc je strašná!
Večer se jeho stav trošku zhoršil a zavolali mi z veteriny, abych si pro něj v pátek ráno zajela a odvezla ho na kliniku v Plzni, kde by mu udělali vyšetření jícnu a té průdušnice. Všechno jsem si domluvila, volno v práci vyřídila, kamarádku s sebou měla. Celou noc jsem nespala, prostě jsem měla tak strašný strach. Bála jsem se, že mi řeknou to nejhorší.
Cesty do Plzně se Frájík nedočkal. 17. května odešel Za Duhový most.

A teď tam sedíte v té čekárně, držíte ho za pacičku a vzpomínáte. Kdo teď bude Míšovo nejlepší kamarád? Kdo to Míšovi řekne? Kdo ho utiší, protože všichni jsme to potřebovali, protože to nikdo nečekal. Za Duhový most patří stará zvířata a né mladý, zdravý krásný pes se zlatým srdíčkem. Každý věřil v lepší osud.
I když to stále strašně bolí, musím se smát vždy, když si vzpomenu, že měl Frájík svoje vlastní klíče od útulku. Protože nám záhadným způsobem utíkal a nikdo nevíme kudy. Prostě se vždy prošel a zase vrátil. A stejně jak záhadným způsobem odcházel z útulku, stejně tak záhadným způsobem odešel od nás navždy. Byl to prostě Fráj, náš krásný Frajer.



      
  
           
              VŠECHNO MÁ SVŮJ ČAS...


Byl deštivý listopad, když se dostal do útulku U Šmudliný  nový krasavec Sargon.
Bohužel tam nebyl poprvé. Do útulku ho vozila městská policie několikrát do měsíce, protože svému majitel neustále utíkal. Bydlel na staré pile v Tachově a nízký plot ho zkrátka lákal k toulkám. Na nátlak městské policie byl majitel přesvědčen, aby dal psa do útulku. A tak začala nejdelší kapitola jeho života...
Bydlení v prvním kotci se mu moc líbilo. Viděl všechno jako první...první návštěvníky útulku, přicházet nové psy, odcházet chlupaté kamarády do nových domovů. Ten pohled z pozamříží se mu začal vrívat do hlavy.
Jedny Vánoce, druhé Vánoce, třetí Vánoce, už nečekal, že někdo příjde jen za ním. Poslední naděje mu zhasla, když domů odešel Míša. To byl černý, ušmudlaný vořech, který přišel do útulku sám, když byl štěně. Zaběhl k Sargonovi do kotce a od té doby spolu bydleli několik let. Když si pro Míšu, po třech letech soužití, přišli noví páníčci, začal Sargonův nekonečný kolotoč.
Začaly se mu v kotci střídat psí slečny, které měl tak rád. Cita, Kíra, Gora, Hennessy, Eby, Lusy, Fousa, Ája, Mercy  a mnoho dalších. Vždy, když mu odešla psí slečna, strašně smutnil, nežral, jen ležel. Když jeho slečna kráčela po trávníčku k brance, vzdalovala se mu, štěkal an ní a strašně kňučel, jako kdyby chtěl říct: ,,Neodcházej mi, neberte mi ji!"  Sklopené oči a bolest v srdci, to se nabízelo při pohledu na jeho schvácenou duši.
Když byla nouze, obvolala jsem okolní útulky a čtyřnohou krásku mu přivezla. Vturánu to byl pes jako vyměněný. Tím si vysloužil vizitku milovníka holek, jak čtyřnohých, tak dvounohých. Jednou se nám Sargon vydal na toutly sám. Vždy si oběhl to své kolečno, všechno si ozvačkoval a do dvaceti minut se vždy vrátil do útulku. Ten den jsem na něj čekala dlouho. Asi za hodinu mi zvonil telefon, ze kterého se ozval smích malých holek a žádaly mě, abych si přišla pro svého psa na vlakové nádráží. Jelikož byl Sargon můj mazánek, nosil na krku známku ve tvaru srdíčka, kde bylo mé telefonní číslo. Přijela jsem na nádraží a nevěřila vlastním očím. Na lavičce seděly tři holky vedle sebe a Sargon ji ležel na klíně a náramně si užíval, jak ho pěkně škrábají na zádech. Holky se smály a stěžovaly si, že je pořád olizuje a smrdí. Když jsem ho odvedla do auta, cítil se uraženě. Tak se s námi svezl do Plané, protože holkám ujel vlak, díky jeho vášni se mazlit.
Tuto historku zná snad každý kamarád a přítel útulku. Sargona zná snad každý, kdo někdy něco slyšel o útulku. Nikdy však nebyl nikdo, kdo by jen zavola a zeptal se, jak se Sargon má, natož aby někdo o takového krasavce projevil zájem a nabídl mu vlastní rodinu.
Kamarádka Šárka Hajšmanová nedokázala pochopit, že tak krásný pes je šest let v útulku. Rozjela vlnu inzercí, a Sargon byl k vidění snad na všech stránkách internetu. Za pár měsíců měl několik tisíc shlédnutí, ale nikdo, opravdu nikdo mu nedal šanci.
Všechno už jsme vzdali. První, kdo to vzdal byl však Sargon...
Ač je to neuvěřitelné, jednoho dne zavolali na inzerát lidé z Německa. Šárka už úplně zapomněla, že někdy do Německa inzerát dávala.
Nechtěli jsme na nic čekat a se zájemci si domluvili návštěvu. Přijeli k nám až z Chamu.
Když se termín návštěvy blížil, nemohla jsem spát a byla ze všeho nervózní. Byla neděle 5. května a krásně mu svítilo sluníčko. Přijeli návštěvníci z Chamu. Otevřeli branku a šli rovnou k němu. Jeho pohled jako by říkal: ,,Vy jdete za mnou?" A neuvěřitelně se rozzářil.
Zapůsobil na ně neuvěřitelným dojmem a Sargon už se vezl domů.
Snad za to můžou jeho oči, nebo úžasná povaha, nebo jen duše, která tak strašně dlouho čekala, až ji někdo dá šanci a vysvobodí.




ČERNÝ PŘÍBĚH

Lidská bezohlednost mě už přestala zarážet, a lidská bezcitnost, ta ještě víc...
Do obce Kosov (v Boru u Tachova) se nastěhovala do nájemného domu jedna cikánská rodina. Pořídili si dva psy (psa a fenku) a kotě. Za pět týdnů, co v Kosově tato rodina žila, zvířata strádala hlady. A tak se naučila chodit k sousedům.
Sousedka měla jen kočku, a tak malou porci žrádla stihla sežrat jen fenka. Malý vyhublý psík měl smůlu a kotě ještě větší. Situace byla strašná. Sousedka byla bohužel svědkem toho, kdy malý hubený pejsek kotě zakousl a sežral mu hlavu. Agresivní pes by kotě pouze zakousl, ne sežral.
Protože nešla cikánské rodině elektrika, odstěhovali se. Hubeného pejska vzali s sebou a chlubili se, že ho vyhodí v Boru. (Pátrali jsme a myslíme si, že je v současné době pejsek v Záchranné stanici pro handicapovaná zvířata ve Studánce). Fenka zůstala u baráčku sama. Situaci se hned snažila vyřešit sousedka (která se prakticky o zvířata starala) a zavolala na úřad v Boru. Tam ji bohužel odbili.
O krmení a občasné pomazlení vůbec nešlo. Fenka se začala hárat. Tak sousedka volala na úřad znovu a opět ji odbili.
Paní by si fenku ráda nechala, protože tato fenečka byla naprosto úžasná! Ale problém byl v těžké alergii u nich doma.
Když už bylo jasné, že fenku nakryl některý pes z vesnice, sousedka volala na město znova a pohrozila, že až fenka porodí, donese štěňata tajemníkovi v tašce do obýváku. To s ním konečně hnulo a začal situaci řešit.
Když jsme přijeli do Kosova, přivítala nás úžasná psí holka. Ty její vděčné oči, byly tak smutné !!!
Na fence bylo vidět, že opravdu nakrytá je. Břicho už má velké a struky jsou nalité.
Vzali jsme ji proto hned na veterinární kliniku a sono potvrdilo březost ve vysokém stádiu. Fenka má tak týden, maximálně dva do porodu.
Fenka byla zřejmě nakryta při prvním hárání, protože ji veterinář odhadl věk maximálně na 1 rok.
Mentalita cikánských rodin je španělská vesnice...moje hlava nechápe, proč si pořizují psa, když to vždycky takhle dopadne...


JAK SE ZBAVIT HRAČKY?

Je cesta z útulku do nového domova vždy vysvobozením ??? Ani ne !!!
Bohdana Červenková z Tachova si adoptovala 6.6.2012 z našeho útulku fenku Špagetku s tím, že ji dá nový domov a péči. Po třech měsících, v pátek 14.9.2012 byla fenka nalezena u silnice v lese mezi Novým Sedlištěm a nájezdem na dálnici D5. Fenka byla celá dehydratovaná, hladová a vyčerpaná.
Prostě se jí omrzela a proto ji ta lidská svině naložila do auta a vyhodila samotnou tam někde u dálnice!
Ale "boží mlýny melou pomalu...", fenku našla u cesty a přivezla do Tachova slečna Skalická. Psa předala policii, ti ji předali mně... a nevěřila jsem vlastním očím, když jsem v ní poznala Špagetku.
Okamžitě jsem zvedla telefon a volala Bohdaně Č. z tachovských kasáren. Ta to zapřela, že žádnýho psa nikdy neměla.
Přitom chodili se Špagetkou několikrát na návštěvu za námi do útulku a všechno bylo v pořádku.
Prostě pes neni hračka, když vás přestane bavit, přece ji nevyhodíte na skládku.
Takže je na váženou podáno trestní oznámení a doufám, že bude vidět policajty i ve snu!!!!


PODĚKOVÁNÍ N.F. "PES V NOUZI"

Velice bych chtěla poděkovat nadačnímu fondu Pes v nouzi za finanční částku 3.500Kč. Částka byla použita na veterinární náklady pro Kíru a Orina, které jsme dostali darem od jedné nepřizpoůsobivé rodiny. Kíra měla ve špatném stavu dělohu a vejcovody, proto jsme ji nechali vykastrovat. Kíra byla používána jako "zdroj štěňat". Co hárání, to rodila štěňata, která byla prodávána do vjetnamských stánků.Byla po štěňatek neuvěřitelně vysílená. Orin byl tak trochu navíc, proto byl zavřený někde v zádu, za domem...v králíkárně. Byl podvyživený, měl zhnisané oči a po těle měl strašnou vyrážku a celou kůži měl opruzenou. Velice špatně chodil, neni divu,když byl v králíkárně.
Díky bohu měli obrovské štěstí a dostali se k nám.


CHLUPATÍ HUSITÉ

Lidičky zlatý!!!!!!!!!!!
Děkuju vám všem za nádherné Husitské slavnosti! Zatím byly nejkrásnější po té srdcový stránce :-)
Marcelka s Radimem nám sehnali stan.
Eliška se Sam mi pomohly prezentovat útulek.
Zdenda za mě útulek udělal, i když byl marod
Vládík s Mildou mi to tam všechno postavili a přivezli a odvezli:-)
Dana s Ivou vyvenčily kluky a holky chlupatý!
Chodili za náma úžasný lidičky. Ráda jsem viděla Dádu, Lišáky, prostě přátelé, kteří jsou daleko a podporují útulek na dálku!!!
Útulek prezentovali Kíra s Orinem.
A právě Orinek dělal takový šmudlí oči, že šel domů!!!
Páníčkové byli tak úžasní, že jsme jim Orina dali na místě a formality jsme vyřídily dneska. Nový pán spal s Orinem na zahradě a moc ho chválili.
Kíra zase hodila očkem po pánovi z Berouna. Byl to šermíř ze slavností. Tak se do ní zahleděl, trávil tam s ní čas,až málem zapomněl na představení. Takže doma domluví pravidla :-) a připraví bydleníčko a přijede si pro Kíráčka!
Dál se u nás zastavil pán a ptal se na nováčka Trampa. Bylo by fajn,kdyby své sliby adopce dodržel, protože se nám zdál jako velice hodný člověk.
Vybralo se i hodně peněz, hned zítra jdu na veterinu zaplatit náš účet.
Všem lidičkám moc děkuju!!!!!!!


V OBLEŽENÍ DARŮ

Paní Beková, pod vedením paciček našeho bývalého Majka a Dorky nám poslali obří balíky!!!!
60kg Anky, milion míčků a milion konzerv!!!!
Za všechny pejsánky Káťa mooooooooooooooooooooc DĚKUJE!!!!


VŠECHNO JE TO NEUVĚŘITELNÉ !!!


PŘED OSTŘÍHÁNÍM....


... PO NĚM

Poslední týdny volalo několik desítek lidí na linku městské policie a do útulku s tím, že se v parku u Parkhotelu a po parkovišti u Kaskád toulá malý pejsek. Pejsek, který vypadá velice zanedbaně, má špinavou a zplstnatělou srst a od lidí obědvajících v restauraci žebrá jídlo.
Nejen že se toulá, ale nebezpečně běhal po silnici a lehal si pod parkující auta u Kaskád.
Kvůli opakovanému volání na linku městské policie se pokoušeli strážníci pejska odchytit. Všechno bylo však marné. Pes neuvěřitelným způsobem utíkal a jakéhokoliv kontaktu s lidmi se vyhýbal.
V sobotu 23.6.2012 nám lidé volali, že pes stále běhá po parku a musel utrpět nějaký úraz, protože kulhal na nohy. A toho se všichni báli. Že si lehne někomu pod auto a spokojená rodinka pojede z nákupu a psa přejede.
V neděli ráno přijel pan Bobál a pejska za asistence městské policie odchytil. Tímto bych jim mockrát chtěla poděkovat, protože kulhající pejsek mohl dopadnout ještě hůř.
Nyní je pejsek v psím útulku U Šmudliny a dáváme ho zdravotně, fyzicky a hlavně psychicky do pořádku.
Co je na tom všem zarážející je to, že je pejsek tetovaný a z ošklivého káčátka se ,,vyklubal" čistokrevný havanský psík.
Je neuvěřitelné, že se tohoto pejska někdo zbavil, odhodil ho na ulici a nechal ho napospas ruchu města.
My se budeme snažit najít pejskovi klidný a spokojený domov.


VIDĚLI JSME OBJEKTIVEM


                                                                     FOTO: Antonín Hříbal

Dne 12. 5. 2012 pořádali naši přátelé Zdenda se Sam výstavu fotografií našich útulkových, chlupatých přátel!
Uspořádat výstavu nebyla žádná sranda. Jen nafotit ty neposedy, to byl úděl hodný pochvaly. Otlačená kolena z focení v trávě... Spálená ramena z focení na slunci... Nebo pokuta od lesní stráže za focení v lese... No bylo to náročné!
Naše Samička měla úžasný nápad: Umístit fotky do starých oken, které mají ve stodole. Když se daly do krásy a lesku, byly z nich krásné rámy! Byla by škoda je jen tak vyhodit.
Nakonec bylo na výstavě 50 fotografií v devíti oknech. Možná by se zdálo, že fotek bylo málo,ale za to sklidily velký úspěch.
Každý, kdo přišel žasl nad krásou našich svěřenců.
Chtěla bych upozornit na to, že jsme rozdali, rozvěsili a vylepili přibližně 500 letáčků na naši výstavu, které se vlastně zúčastnilo necelých 70 lidí. Všechno to byli naší známí, rodina a letitý přátelé útulku.
Dorazili návštěvníci i Plzně. Překvapila nás návštěva paní, co podporuje inzerci našich pejsků v Německu. Přijela se podívat z Regensburgu, vzdáleného 130 km. Tím jsem zkrátka chtěla říct, že tachovští občané o opuštěné pejsky nestojí ani o aktivitu, osvětu, ani nic podobného. Jak smutné! :-(
Návštěvníci nám na výstavu nosili dárky pro psy, jako vodítka, granule a konzervy.
Nečekaně nám naši příznivci zakládali peníze do pamětní knihy se vzkazy pro pejsky. Finanční podpora nás velice překvapila a neuvěřitelně se mi ulevilo. Finanční situace mě nyní tak netíží a darovanými penězmi jsem dnes uhradila účet na veterinární klinice.
Vzkazy v pamětní knize mě velice dojímaly. Lidé chválili jak motivy, pojetí výstavy, tak způsob prezentace-naše krásná staletá okna :-) Spousta lidí napsala vzkazy přímo pejskům.
Fotografie určitě nezůstanou zaprášeny někde ve stodole,ale budeme je jako chloubu vozit na různé psí výstavy a prezentace útulků.
Chtěla bych velice poděkovat:
Věrce Bělčické- za poskytnutí a obsluhu na Letním Parketu U Bowlingu
Pepčovi a Vládíkovi-za pomoc při technických věcech
Antonínu Hříbalovi-za mediální podporu
Zdendovi a Samičce za překrásné fotky a za reprezentaci útulku............lidičky,jsem ráda, že vás máme!!!


DO SMETÍ S HAVĚTÍ !!!

Náš bývalý svěřenec Majk se psí kamarádkou Dorkou a paničkou Evou nám do útulku poslali veliký dárek!!!
Ve čtvrtek 3.5. nám přišel mega balík, kde bylo 12 malých, 7 velkých Scalibor obojků a 12 hraček!
Takže tu parádu všichni hrdě nosí a klíšťákům je konec!!! :-)
Mockrát děkujeme!!!


KONEČNĚ DOMA !!!!!

 


 5.5.2010 nám do útulku přivezli krásného zrzouna co zdržoval ve městě dopravu, protože seděl u silnice a koukal na auta. Asi ho ,,milovaný páníček" vyvezl na poslední společnou cestu a ten chudák tam věrně čekal... Tenkrát mu byl rok a byl to pěkně nevycválaný puberťák. A tak začal jeho nudný život. Zavřený u nás v útulku celý den, sám, čekající na štěstí. Na vycházky se vždy moc těší a baví ho, ale lítání po zahrádce s anglickým trávníčkem, sem tam sedmikráska,...to byl jeho vysněný domov. A tak se stalo, že ten osudný den přišel! Každé ráno, než jdu do práce, dám své domácí psy do útulku. V klídku se v práci probírám papíry a do toho mi zvoní telefon: ,,Dobrý den, jdu se podívat do útulku na pejsky a tady vám po areálu běhá takový krásný, fousatý pejsek! Ten by se mi táák líbil!" Začervenala jsem se a pánovi jsem odpověděla, že ta fousatá nádhera je vlastně můj pejsek. Ať se přijde na pejsky podívat v sobotu. Jednoho fousatýho v útulku mám. V sobotu jsem představila našeho Falka s pánem a vypravila jsem je na vycházku. Když se vrátili, vypadalo to, že si dokonale sedli a pán měl neuvěřitelně veliké srdíčko. Byl to pán přesně podle mých představ! Takže se v sobotu Falko stěhoval do nového domova. Po dvou letech se konečně dočkal!
Moc se nám všem stýskalo a nemohli jsme tomu uvěřit,ale zároveň jsme byli šťastní a moc jsme mu to přáli! V pondělí ráno mi pán volal, že jim Falko utekl ze zahrádky na Svědcích. Všude kolem jsou jen lesy a pak teprve město. Měla jsem strašnou hrůzu z toho,že ho přejede auto nebo se zatoulá někde v lesích. Čekala jsem na autobus,protože jsem původně měla namířeno do práce,ale to co se stalo potom se snad děje jen v pohádkách! Zamyšlená a zoufalá koukám do prázdna a přemýšlím,kde se asi ten Falko toulá... Najednou vidím velkého zrzavého psa,jak běží po chodníku,pak přes přechod a zase po chodní cestou nahorů k útulku. Z davu lídí,co čekal na autobus jsem začala volat: ,,Falko!! Falko!!" Lidi na mě koukali jako na absolutního blázna. Zrzoun se zastavil, já k němu běžela, vrčel na mě,ale pak mě poznal a skákal po mě jako divoch. Měl takovou radost! Když se dostal zpět do útulku,letěl hned do svého kotce a měl obrovskou radost, že je zase DOMA!!!!


O lidské vděčnosti

Dne 24. 2. 2012 jsem jela brzy ráno do útulku pustit psy do výběhu. Cestou pryč jsem si všimla robustního pána v černé bundě, černé čepici, s rukama za zády, jak se prochází s neuvěřitelně kouzelným pejskem. Tak kouzelné štěně jsem neviděla již dlouho! Jak jsem projížděla v autě, všimla jsem si, že pejsek kulhá a nedošlapuje na zadní nožičku. Štěně vážilo takových 7 kilo, takže pro něj bylo obtížné doběhnout svého pána.
Chtěla jsem zastavit a zeptat se, co je tomu malému, ale když jsem viděla pána, strach mi to nedovolil. V noci jsem nemohla usnout! Věděla jsem, kde pán bydlí a přemýšlela, jakým způsobem štěndo dostat k sobě.
Přesvědčit ho, že má úžasný štěně, který jsem si vždy přála, a že on je jediný na světě, kdo ho má a já bych ho za každou cenu chtěla a odkoupit ho? Nevěděla jsem jak to udělat!
V pátek 25. 2. 2012 jsem vstávala hodně brzy, prostě to nešlo, měla jsem ho plnou hlavu! A protože jsem se doma užírala, jela jsem do útulku. Přijela jsem před areál a málem jsem za jízdy vyskočila z auta. Malé kulhající štěňátko bylo za tím třímetrovým plotem u nás v útulku....
Nechala jsem běžet motor, branku otevřenou a letěla jsem rovnou k tomu malýmu uzlíčku neštěstí. Vzala jsem ho do náručí a strašně brečela, protože jak to všechno ze mě spadlo, že je konečně u mě! Vlastně..tím to všechno právě začalo!
Když mě tam viděl pán co dělá naproti v místní fabrice, přijel ke mně a řekl mi, že viděl do útulku přicházet ,,pána v černé bundě, s rukama za zády" a za ním kulhající štěně. Když jel zpět s nákladem do fabriky, viděl štěně za plotem a ,,pána v černé bundě, s rukama za zády" v klídku a v pohodě odcházet pryč. Neslyšel ten pláč zpoza rohu!!!
Malého maroda jsem vzala na veterinární kliniku sem do Tachova. Pan doktor Petr Janouškovec mu udělal RTG, nožičku mu prohmatal. Snímek z RTG ukázal, že má zlomeninu holenní kosti. Zlomenina je roztříštěná a nožička už pomalu srůstá, takže je zlomenina určitě týden stará. Odkázal mě na ortopeda, pana doktora Petra Böhma z Plzně.
Malého maroda jsem dala na opatrování k Filípkovi do kanceláře a jela jsem podat trestní oznámení na tohoto ,,pána v černé bundě, s rukama za zády". Cestou na stanici jsem se ptala sousedů, kdo je majitelem štěněte s kulhající nožičkou, a jak jsou lidi drbny, tak mi nikdo neřekl, že neví. Bylo naprosto jednoduché zjistit jméno tohoto pána.
27. 2. 2012 jsme s malým marodem jeli na veterinární kliniku do Plzně, k panu ortopedovi Petru Böhmovi. Ten řekl, že je zlomenina opravdu starší, a že operace, lámání a následná rekonvalescence nepřipadá v úvahu. Pro štěně, které rychle roste by to byl neuvěřitelný šok a špatně by se s tím organismus vyrovnal. Proto nařídím dvoutýdenní omezení prostoru a klidový proces. Takže pejska budeme muset zavřít do přepravní klece, kde bude moci jen ležet a minimálně se proběhnout. Má zakázáno dělat to, co jiná psí mimina dělají naprosto běžně a je to pro ně úplně normální. Po těchto těžkých dvou týdnech půjde na další RTG, aby se zjistilo, jak nožička srůstá.
Bohužel si nemůžu dovolit nechodit do práce dva týdny, abych malého dávala z klece ven na venčení a rychlé pomazlení, ani na to psychicky nemám sílu. Pomoc mi nabídla paní Charvátová z Koterova, která je na mateřské dovolené a bude mít čas ohlídat tohle miminko. Také za dva týdny vezme malého na RTG do Plzně, abychom s ním nejezdili sem a tam. Podle toho, jak dopadnou výsledky, tak by si na další léčbu štěně nechala, než bude možné ho nabízet k adopci! Předem jí strašně moc děkuji za čas, odvahu a ty nervy, které malému věnuje! Malému? Štěněti? Marodovi? Seznámím vás: Tohle černé štěně, které bude za dva týdny jistě zdravé, se jmenuje Bárt!
Nyní je vše v rukách policie a já pevně věřím, že ,,pán v černé bundě, s rukama za zády" bude chodit někde v dáli dokola a dokola!!!!



* POSLEDNÍ ROZLOUČENÍ *

Tak konečně jsem našla sílu a napíšu to do konce...
Možná proto, že se mi o něm teď často v noci zdá a vidím ho všude. Jsem ráda, že ho vídám! Vím, že je tu se mnou, s váma. Je tu, v srdci a vždycky bude!
Tak se náš překrásný Bártík do Koterova k paní Charvátové nakonec nestěhoval. Začal nám ve středu 29. 2. zvracet, měl průjem a byl bez nálady. Vzala jsem ho na veterinu, kde mu píchli preventivně antibiotika a dostal něco na zastavení průjmu a zvracení. Bohužel se jeho stav během dvou hodin prudce zhoršil a na kliniku jsme jeli znovu. Tentokrát si ho tam nechal pan Janouškovec až do devíti do večera, nechal mu pomalu kapat infuzi.
Ve čtvrtek 1. 3. se Bártovi udělalo lépe, pomaličku si běhal, už průjem neměl, ležel si pohodlně na polštáři, vedle si vegetil Filípek a pomrkávali na mě a dělali, že se nic nestalo a neděje. Prostě další obyčejný den. Přesto, ale pokračovalo podávání antibiotik na klinice. Byla jsem tak ráda, že je to dobrý. Doufala jsem v to, že mě opět postihla má hysterie a zbytečně do těch našich psích kamarádů nechávám šťourat a píchat jim injekce.
V pátek 2. 3. to bylo zase na novo. Průjem, zvracel i vodu a byl bez nálady. Celou noc při dýchání bublal, jako voda! Sliny měl zelené a dostal vysokou horečku 40,6 stupňů. Jen leží, vzdychá a nemá sílu ani zavřít oči, aby se vyspal, jen leží. Celou noc jsem nespala, hlídala ho a děsila se. Když jsme se konečně dočkali rána na klinice, dostal ty strašně palivý antibiotika a infuzi, aby mu bylo zase líp. Pan doktor byl tak úžasný a nechal si Bártíka na klinice až do večera. Průběžně mu vyměňovali infuze, aby mu jich vykapalo co nejvíce. Přece jen potřeboval sílu na tu dlouhou noc.
V sobotu 3. 3. se Bártíkovo stav zhoršil ještě víc. Probdělá noc byla utrpením. Hned jak jsme přijeli na kliniku, napojili ho na infuze a nechala jsem ho tam celý den. Jemu se ulevovalo na infuzích a já celý den prospala. Večer jsem si pro něj jela. Pan Janouškovec udělal Bártíkovi parvotest, který byl bohužel pozitivní. Dal mi infuze domů, aby mu kapaly i přes noc, byla to jediná ,,úleva", kterou mu mohli poskytnout. Doma jsem u své postele udělala ze sušáků ohrádku, aby mi malý nikam neutekl, a abych o něm měla celou noc přehled. Zapojila jsem mu ji a zavěsila vysoko na okno, aby to mohlo pomaličku kapat. Odešla jsem si do kuchyně a on se zamnou rozeběhl, všechno strhl na zem a kanylu si z pacičky vytrhl. Začala jsem na něj křičet, letěla jsem se podívat, jestli je to všechno v pořádku, ale infuze tekla na zem. Nechtěla jsem na něj křičet, strašně mě to mrzí, ale byla jsem v tu chvíli tak zoufala, že jsem to neudržela. Kdyby to tak šlo vrátit. Nemusela jsem chodit pryč, měla jsem tam s nim zůstat. Nakonec jsem přišla na to, že chtěl jít do koupelny. Celou noc pochodoval. Schovával se. Z koupelny pod lavici a k misce s vodou. Neměl sílu, ležel s hlavou položenou v misce s vodou a pomaličku pil. Vodu jsem mu dolévala tak, aby se jí nenadýchal čumáčkem. Nechtěl, abych u něj seděla, byl z toho dost nervózní a tak jsem uznala, že chce mít klid a půjdu spát. Bylo už moc pozdě. Snažila jsem se jen tak napůl usnout, ale byla jsem tak vyřízená, hlavně psychicky, že jsem padla a tvrdě usnula.
4.3. půl čtvrté ráno mě probudil nářek z kuchyně. Běžela jsem se podívat co se děje. Bártík ležel u té prázdné misky a měl pusinku plnou šíleně tuhých slin. Vyškrábala jsem mu je, aby se mu lépe dýchalo. Byl klid, usnul a já tam usnula vedle něj. Za chvíli mě však ten nářek znovu probudil. Ty šílené sliny mu tekly i z nosánku a strašně ho to dusilo. Zase jsem mu je vyškrabala. Měl tak propadlé tvářičky, tak strašně rychle dýchal. Měl neuvěřitelné křeče, pořád jen naříkal a plakal. Když dostal křeč, zvedl hlavičku a strašně plakal. Nemohla jsem nic dělat, jen ho hladit a prosit, ať už to všechno utrpení skončí. Bylo 7:21 hodin, kdy Bártík zasténal naposledy. Umřel mi v náručí a z očička mu pomaličku stékala slzička...
Pomalu jsi odešel za ,,duhový most" a já teď vím, miláčku, že vesele skotačíš v tom psím nebíčku a s láskou na mě koukáš dolů, a sníš o tom, jak mi mokrý studený čumáček strkáš do oka, když spím.




Kam až mě nohy donesou

V létě, roku 2011, jsme přijali do útulku psa, který běhal volně po Tachově. Byl to větší kříženec, s mírnou nadváhou, trošku starší, ale živý a plný síly. Na krku měl obojek a na něm neuvěřitelně dlouhý řetěz. Městská policie mi pejska předala (i s děsivým řetězem) a já ho umístila do jednoho z kotců. Za dva dny mi volal chlap, že všude možně hledá svého psa. Je bezmocný a nemůže ho nikde najít, tak ho napadlo obrátit se na útulek. Tak jsem se s pánem domluvila, že se přijde podívat. Nakonec byl pes opravdu jeho, vítali se se slzami v očích a bylo vidět,že se mají velice rádi! Zeptala jsem se ho proto, proč má ten pes tak děsivý řetěz na krku?! Chlap se na mě podíval a řekl mi, že jeho pes má zahradu (zahrada společná všech nájemníků z domu) a když už ho omezí,tak jen tím způsobem,že ho zavře do svého kotce. Že nevychází se svým sousedem, kterému vadí,jak pes štěká a proto si myslí,že psa pustil právě on. A navíc, než se majitel vrátil druhý den z práce,soused prkna z kotce spálil. Což bylo opravdu podezřelé! Majitel psa v útulku nechal do dalšího dne, aby mu stihl udělat kotec na zahradě u svého otce.
Uběhl měsíc, dva a tento pán se zastavil v útulku na návštěvu. S úsměvem jsem ho vítala a myslela si,že se jde podívat na ,,staré známé". Tento pán se však přišel zeptat, jestli bych jeho psa přijala do útulku, že už na zahradě u otce nemůže zůstat. Byla jsem v neuvěřitelném šoku, ale vysvětlila jsem pánovi, že na umístění mi bude muset něco přispět. Že už tak tam máme šest psů zcela bez poplatků a na jejich živobytí musím vydělávat v práci sama. Chlap se na mě tak podíval a odešel pryč s tím, že si to tedy ještě promyslí!
Promyslel si to tak, že chudák pes asi za týden běhal opět celý zmatený v ruchu města. Policie majitele hledala, ale bohužel, náš ,,milý páníček" odjel zpátky na Ukrajinu.
 


Z popelky princeznou

Naše měsíční soutěž je za námi a má svého vítěze! Soutěž o nejsympatičtějšího pejska z útulku vyhrála s celkovým počtem 17 hlasů (z 68 hlasujících) naše překrásná Ťapinka. Jako výhru jsme jí darovali péči v salonu krásy Vixie u Lenky Havrdové. Trošku se bála, ale konečné fénování se jí natolik líbilo, že držela sama. Nádherně prokoukla a ta neuvěřitelně lesklá a jemná srst,jen si sáhnout a pohladit!

Ťapka na začátku zkrášlovací procedury, v očích trochu nejistoty a očekávání...

... a začínáme, nejprve trochu prostříhnout...

... následně pedikúra...

... ještě trochu pomazlit, bez toho by to nešlo .-) ...

... a blížíme se do finále, po vykoupání je potřeba slečnu vysušit...

... vyčesat a namasírovat...

... hotovo. Překrásná, nemyslíte?!

Úsměv je na místě .-)


Smlouva s ďáblem

Někdy v polovině října k nám do útulku umístili majitelé svého psa, protože už nevěděli co s ním. Koupili si překrásného psa a průkazem původu, thajského ridgebacka. Jeho jméno z rodokmenu možná předem upozorňovalo na to, co to bude za ,,voříšek"...v rodném listě stálo černým, tlustým písmem jméno KATO!!!!
Pes byl členem rodiny, byl spokojený,ale něco se v něm zlomilo...
Kato začal být velice agresivní a několikrát pokousal své páníčky, lidi, pro které by měl dýchat, protože takový thajský ridgeback je...věrný a oddaný!
Páníčci zapsali Kata do kynologického klubu, aby měl trochu výchovy, zkoušky zvládl na výbornou.Poslali ho i na převýchovu ke psímu psychologovi, bohužel bez výsledku. Pár dní jako beránek a zase útočil, neznal meze.
Zoufalství dohnalo majitele psa na rozhraní. Buď Kata uspat a na věky poslat za ,,duhový most" nebo ho dát na dobro za mříže útulku. Nebylo to lehké,ale co s takovým psem, když Vám jde o život?
Majitelé si vybrali náš útulek a Kata přivezli až z Prahy.
Psa do útulku přijímal kolega Zdeněk. Přesto, že byl pes na hodně krátkém vodítku, měl košík, pán ho držel vší silou a tvářil se nemile, Zdeněk okolo Kata prošel, dotkl se ho, pes mu málem ukousl ruku..to byl ten okamžik, kdy to mezi mini zajiskřilo a náš příběh bude mít možná happy end :-)
Kata jsme ubytovali v prvním kotci, nejkrásnějším, nejlépe natřeném novou barvou,která už tam bohužel není, protože to zuřivé zvíře hryzalo mříže tak, že z nich skoro nic nezbylo.
Když jsme si s ním užili první hodiny, sužovalo nás zoufalství a nevěděli jsme,jak ho vyčistit, vzít na vycházku,...
Kata jsme nechali dva dny zavřeného,aby se trochu uklidnil. A za dva dny jsme mu darovali obrovskou cenu a tím byla naše důvěra! Podplatili jsme ho piškoty (přestože zuřil přes mříže), pomalu jsme vytáhli petlici, ta cinkla o zem, kotec se otevřel a Kato měl svobodu. Běhal si po útulku a když se dostatečně vyvenčil, šel sám zpátky.
Když nás sám od sebe přestal přes mříže napadat, Zdeňkovi se zdálo, že by si Kata mohl konečně pohladit. No, ještě, že měl silnou zimní bundu, jinak by to určitě odnesly šlachy. Tak to schytaly jen prsty.
Zdeněk se však nevzdal a s tím přátelstvím to myslel opravdu vážně, tak do třetice mu dal šanci a pracoval s ním každý den. Hraní s hračkou, samá odměna, povely, hra na honěnou, až se dopracoval k vysněnému pohlazení!
Někdy to vypadalo, že stále velí Kato, povalil ho na zem a vrčel mu do tváře, ale on to přátelství opravdu nevzdal a kdyby si byli rovni jako chlapi, podali by si ruku a šli si jistě spolu někam posedět. To tihle dva vezmou vodítko a jdou spolu ven.
Stálo to za to...dny plné nervů a úsilí a jsme moc rádi, že jsme ho ze ten ,,duhový most" nepustili, tam patří staříčkové a nemocní pejskové a né takoví pošuci, jako je náš Káťa :-)


Pretty woman

Vánoční svátky jsou za námi a rodina má být spolu.
My teď děláme rodinu jedné staré fenečce z Tachova, protože její páníček na svátky zemřel.Je jí 10-12 let a celý život dělala ,,parťáka" jednomu tachovskému bezdomovci...
Tento pán byl moc hodný a o svoji psí kamarádku se hezky staral. Má mírnou nadváhu, mazlí se a je poslušná. Chudák asi nikdy neviděla hřeben, a tak jsme ji museli oholit neuvěřitelně těžké závaží na uších, což byly její chlupy. Váha uší byla tak těžká, že jí padla dolní víčka a trošku víc jí slzí oči. Zdravotně je na tom hůř, má nádory na břiše, zádech a krku,vzhledem k jejímu vysokému věku ji nebudeme nechávat operovat. Je vitální, hraje si, běhá.
Protože se o tuto fenku majitel dobře staral a měl snahu, chodil do práce a byl slušný, město se rozhodlo, že se o fenku postará a umístili ji k nám do útulku.
I když má tato fenka vysoký věk, budeme se snažit jí najít nový domov.


Vánoce U Šmudliny

Vánoční svátky zahřály srdíčka lidem v našem okolí a přes svátky k nám zavítaly asi tři desítky návštěvníků včetně našich útulkových pomocníků, kteří chodí za psíky nejen o Vánocích.Máme zásoby granulí asi tak na dva, tři měsíce. Návštěvníci nosili i spoustu konzerv a kolínek. Piškotů a pamlsků máme tak na rok :-) A to je úžasné!
Naši bývalí obyvatelé Lumpík (nyní Filípek), Rendík (nyní Matýsek), Majk,Mazzi s Ajaxem, Oskar, Baruška, Barča s Eliškou nám poslali vánoční nadílku poštou a rádi vzpomínají na bydleníčko v útulku,ale ještě radši jsou v pohodlí pravého domova :-) Družina ze ZŠ Zárečná, ZŠ Hornická a Jesličky v Tachově nám nadělily také spoustu dobrot.
Na Vánoce se nám odstěhoval Piko s Marleym k Daně domů, do depozita a tak se nechávají rozmazlovat v teple náhradního domova!
Tyto Vánoce byly zkrátka jedinečné a nezapomenutelné!
Všem těm, kteří si vzpomenuli, kteří přišli, přispěli, kteří odřekli sami sobě, aby pomohli těm, jenž si sami pomoci nemohou, těm všem ze srdce děkujeme !!!!


Lennýskova šance na život!

Byla neděle 30.10. 2011. A jako každý víkend jsme dopřávali našim pejskům celodenní vycházky. Dana s Ivou se vydaly směr Vilémov, protože je tam klid a pejsci tam můžou běhat na volno.
Jdou si s jednou partou psů na výlet, s druhou partou psů, s třetí...a když šli po několikáté (po několikáté po té samé cestě), uviděly na cestě malou černou kuličku, která se klepala zimou a strašně naříkala, kulička volala mámu. Tou kuličkou byl náš malý Lenny. Byl tak neuvěřitelně vyděšený, kde se to najednou ocitl. A Dana s Ivou byly vyděšené,z toho, co to tady v Tachově bydlí za hyeny. Lenny byl dobře živený a voněl mlíčkem, takže ho někdo vzal přímo od mámy.
Vzali jsme ho domů, kde bude mít teplo a psího kamaráda Figouše, takže nebude tak úplně sám. Nejdřív se mu v bytečku líbilo a Figo byl středem pozornosti. Z hry ale došlo na ,,hledání struku". Využil spacího Figouše a udělal si z jeho chlupů na břiše struk a tím si vynahrazoval mámu. A protože měl ještě namodralá očka, usoudili jsme, že je ještě opravdu malý.Nasadila jsem sunarovou stravu, pak jsme přešli na mléčnou kaši a lipánky, a dnes už Lennýsek papá kapsičky a vařený masíčko.Díky zoufalství svého osudu se na mě neuvěřitelně upnul, takže páníčka čeká jeden vděčný ,,závislák" :-)


Mazziho útrapy

V sobotu si Mazzi užíval sluníčka a zábavy na Snu zvířat. Zlobil a hrál si tam! Nyní sbírá všechny síly, protože je z něj marod! Zprvu jsme mysleli, že je jen smutný, že si jeho spolubydlící Bínka našla domov a on je tam sám. V pondělí měl hrozný průjem, no vlastně v tom nebyla žádná stolice, jen čistá krev a sem tam kusy sražené krve. Jeli jsme hned k doktoru a dostal nějakou injekci na zastavení průjmu. Jenže odpoledne se k tomu přidalo zvracení, zvracení zelených slin. Tak jsme jeli na kliniku znovu,měla jsem obrovský strach.
Dostal infuzi a ležel tam celé odpoledne.
V úterý na tom byl ještě hůř, bez síly, bez života... Jeli jsme na kliniku hned na osmou hodinu,aby jsme byli první. Pohled na něj je opravdu utrpením! Pan doktor mu uděla RTG a na snímku nebylo vidět, že by ve střevech něco bylo. Odebrali mu krev a výsledky byly také v normě. On se ale přesto ztrácí před očima.
Opět byl celý den na infuzích a dostal své tři injekce.

 

Ve středu ráno jsme mu dali vypít takovou bílou tekutinu a po třech hodinách bylo na rentgenu vidět, že má ucpaná střeva. Takže tam bude mít asi kus deky nebo hračky, zkrátka cizí těleso. Takže chudinka trpěl tři dny a vlastně mu nic nepomáhaloVe středu 14.9. Mazziho operovali. V noci jsme mu dali vypít speciální tekutinu a po třech hodinách, kdy tekutina putovala trávícím ústrojím se udělal rentgen. Tekutina nepostupuje dál než do dvanáctníku. Takže si doktoři mysleli, že je ucpán obávaným kuse hračky nebo deky. Jenže večer, když jsme si pro Mazánky přišli, tak nám doktor zdělil, že ve střevech nic není. Takže vlastně nikdo neví, co mu je.
Dostává antibiotika v injekcích a infuze s výživou.
Vypadá ale čím dál tím hůř!

 

 
© copyright 2011 www.importPC.cz